Nezávislý soukrommý web, Buchlovice a okolí, buchlovjaci.cz

🏞️ Původ a vývoj Horňáckých slavností

Horňácké slavnosti se poprvé konaly v roce 1957 ve Velké nad Veličkou. Jejich vznik byl inspirován tradičními setkáními horňáckých muzikantů, zpěváků a příznivců lidové kultury, která se konala každoročně na svátek sv. Maří Magdalény na Strážné hůrce. Cílem slavností bylo uchovat a prezentovat autentický folklor Horňácka, regionu s bohatou hudební a taneční tradicí

Slavnosti se rychle staly významnou událostí, která přitahovala nejen místní obyvatele, ale i návštěvníky z celé republiky. Program byl zaměřen na vystoupení místních souborů, cimbálových muzik, zpěváků a tanečníků, kteří prezentovali tradiční horňácký repertoár.

Od roku 1992 se závěrečný koncert slavností koná u větrného mlýna v Kuželově, národní kulturní památce, která poskytuje autentické prostředí pro prezentaci horňáckého folkloru. Slavnosti se konají každoročně v červenci a trvají čtyři dny, během nichž se konají koncerty, výstavy, jarmarky a další doprovodné akce.

🎶 Významné cimbálové muziky a jejich primáši

Horňácko je známé svými cimbálovými muzikami, které hrají klíčovou roli v udržování a rozvoji regionální hudební tradice. Níže uvádíme přehled některých významných muzik a jejich primášů:

🎻 Horňácká cimbálová muzika Jožky Kubíka

Jožka Kubík (1907–1978) byl legendární primáš z Hrubé Vrbky, známý svým osobitým stylem hry na housle. Jeho muzika byla charakteristická hlubokým citem a autenticitou. Kubíkova hra ovlivnila mnoho dalších muzikantů a jeho odkaz je dodnes živý v horňácké hudbě.

🎻 Horňácká cimbálová muzika Martina Hrbáče

Martin Hrbáč (*1939) je významný primáš z Hrubé Vrbky, který se učil od Jožky Kubíka. Jeho hra na housle a zpěv jsou charakteristické hlubokým citem a autenticitou. Hrbáč se aktivně podílel na Horňáckých slavnostech, kde vystupoval se svou cimbálovou muzikou a přispíval k udržování a rozvoji místních hudebních tradic.

🎻 Horňácká cimbálová muzika Petra Galečky

Petr Galečka je primáš z Lipova, který vede vlastní horňáckou cimbálovou muziku. Jeho muzika je známá svou precizností a věrností tradičnímu horňáckému stylu. Galečka se aktivně účastní Horňáckých slavností a dalších folklorních akcí.

🎻 Horňácká cimbálová muzika Petra Mičky

Petr Mička je primáš, který vede vlastní horňáckou cimbálovou muziku. Jeho muzika je známá svou precizností a věrností tradičnímu horňáckému stylu. Mička se aktivně účastní Horňáckých slavností a dalších folklorních akcí.

🎻 Horňácká cimbálová muzika Háj

Horňácká cimbálová muzika Háj s primášem Hynkem Evjákem je známá svou precizností a věrností tradičnímu horňáckému stylu. Muzika se aktivně účastní Horňáckých slavností a dalších folklorních akcí.

Horňácké slavnosti jsou nejen oslavou regionální kultury, ale i důkazem živé tradice, která se předává z generace na generaci. Díky úsilí mnoha muzikantů, primášů a organizátorů se daří udržovat a rozvíjet bohaté dědictví Horňácka, které je nedílnou součástí české kulturní identity.

Zde je dlouhý a historicky přesný článek o vzniku Horňáckých slavností, včetně osobností, které stály u jejich zrodu, a souvislostí, které formovaly jejich podobu:

Jak vznikly Horňácké slavnosti: Příběh o tradici, která ožila

Kořeny v krajině i v lidech

Kraj pod Bílými Karpaty – Horňácko – je jedním z mála míst v České republice, kde se lidová kultura nejen uchovala, ale dál přirozeně vyvíjela. Zpěv, tanec, kroje a hudba zde nebyly jen „folklorem“, ale součástí každodenního života. V polovině 20. století se ale začalo ukazovat, že měnící se doba a životní styl ohrožují přirozené předávání tradic. Právě tehdy začala zrát myšlenka na vytvoření události, která by nejen uchovala, ale znovu probudila bohatství místního lidového projevu.

Rok 1957: Zrod Horňáckých slavností

První Horňácké slavnosti se konaly ve dnech 20.–21. července 1957 ve Velké nad Veličkou. Stály na půdorysu tradiční pouti sv. Maří Magdalény, která se v kraji slavila po generace, a jejíž duchovní i společenský rozměr oslovoval široké vrstvy obyvatelstva.

Za zrodem slavností stál především Jaroslav Václavík (1906–1988) – etnograf, folklorista, znalec a sběratel lidových písní, který věnoval Horňácku mimořádnou pozornost. Byl nejen odborníkem, ale i člověkem hluboce zaujatým místní kulturou. Svým přístupem kladl důraz na autentičnost a přirozenost, nikoli na scénickou stylizaci. Jeho cílem nebylo vytvořit „show“, ale umožnit lidem z Horňácka, aby prezentovali to, co sami žili – bez přetvářky, bez přizpůsobení se publiku.

Václavík úzce spolupracoval s místními muzikanty, především s Jožkou Kubíkem z Hrubé Vrbky, tehdy již legendárním primášem. Kubíkova hudba byla živou esencí horňáckého stylu – táhlá, vážná, plná emocí a hlubokého výrazu. Právě jeho muzika, spolu s dalšími hudeckými partami, tvořila základ prvních ročníků slavností.

Spolupracovníci, kteří formovali podobu slavností

Vedle Jaroslava Václavíka stáli při vzniku a rozvoji slavností i další důležití lidé:

• Jožka Kubík (1907–1978) – houslista a primáš, který předal hudební styl Horňácka několika generacím.

• Antonín Václavík – etnograf, který se věnoval zvyklostem a řemeslům.

• Ludvík Kunčar – sběratel a dokumentátor lidového zpěvu.

• Učitelé a kulturní pracovníci z Velké nad Veličkou a okolních obcí, kteří pomáhali s organizací a oslovováním účinkujících.

Během prvních ročníků se nehrálo na pódiích s reflektory – zpívalo se na návsi, v hospodách, na dvorech. Atmosféra byla sousedská, osobní, opravdová. A to zůstalo dodnes základní hodnotou slavností.

Tradice, která nezemřela – jen změnila podobu

V 60. a 70. letech slavnosti rostly, ale nikdy neztratily kontakt s původním posláním. Důležité bylo, že vystupovali vždy lidé z regionu, nikoli profesionální soubory zvenčí. Často šlo o zpěváky, kteří celý život pracovali jako zemědělci, řemeslníci nebo učitelé, ale večer hráli nebo zpívali ve své obci – a právě ti se stali hvězdami Horňácka.

Ve slavnostech se tak propojuje paměť předků, talent přítomnosti i naděje budoucnosti. Dnes se účastní slavností nejen staří mistři, ale i mladí muzikanti, kteří čerpají od svých otců, dědů a učitelů. Muzikanti jako Martin Hrbáč, Petr Mička, Petr Galečka, Marek Potěšil, Hynek Evják a další pokračují v tradici, ale zároveň ji kultivují a obohacují.

Závěr: Slavnosti jako živý organismus

Horňácké slavnosti jsou dnes víc než folklorním festivalem. Jsou živým organismem, který dýchá s krajem, lidmi, písní, krajinou i časem. Nejsou jen vzpomínkou na minulost, ale důkazem, že tradice může být aktuální, živá a potřebná – pokud vychází ze skutečných kořenů.

A právě proto se každý rok ve Velké nad Veličkou scházejí lidé, aby zpívali, tančili a hráli – ne pro slávu, ale proto, že tak to tu vždycky bylo a má být.

🧑‍🎻 Martin Hrbáč (nar. 1939)

• Primáš z Hrubé Vrbky, přímý žák Jožky Kubíka.

• Je považován za jednoho z nejautentičtějších interpretů horňácké hudby.

• Hrál na všech ročnících Horňáckých slavností od 60. let.

• Vyznává tradiční výraz bez stylizace a naučil desítky mladších muzikantů.

• Vydal několik nahrávek a je nositelem Ceny ministerstva kultury za přínos tradiční kultuře.

🧑‍🎻 Petr Mička

• Primáš a zakladatel Horňácké cimbálové muziky Petra Mičky.

• Mladší generace, ale hluboce zakořeněný v regionu (z Velké nad Veličkou).

• Vede muzikantský soubor s respektem k tradici, ale nebojí se scénického zpracování a spolupráce s jinými žánry (např. s herci, tanečníky, projekty typu Hrubá Hudba).

• Aktivní organizátor, producent a propagátor folkloru i mimo region.

🧑‍🎻 Petr Galečka

• Primáš z Lipova, zakladatel vlastní muziky.

• Známý především věrností „čistému“ horňáckému stylu bez zbytečné stylizace.

• Spolupracoval s folklorními soubory, často vystupuje na Horňáckých slavnostech.

• Věnuje se i výchově mladých muzikantů.

🧑‍🎻 Marek Potěšil

• Představitel mladší generace primášů.

• Vede Horňáckou cimbálovou muziku Marka Potěšila, která čerpá z tradičního repertoáru.

• Potěšil se zaměřuje na pečlivou rekonstrukci starších písní a přístupné podání pro publikum.

• Aktivně se účastní regionálních slavností a vystupuje i mimo Horňácko.

🧑‍🎻 Hynek Evják

• Primáš muziky Háj (z oblasti Blatnice pod Sv. Antonínkem).

• I když není přímo z „jádra“ Horňácka, s horňáckým stylem pracuje s respektem.

• Muzika Háj vystupuje pravidelně na folklorních přehlídkách včetně Horňáckých slavností.

Shrnutí:

Každý z těchto primášů a jejich muzik:

• navazuje na staré mistry (především na Jožku Kubíka),

• hraje horňácký repertoár s důrazem na hudební i jazykovou autenticitu,

• a podílí se na zachování i obohacení horňáckého folkloru, ať už v tradiční nebo mírně inovované formě.

Zde je dlouhý a souvislý článek o Jožkovi Kubíkovi připravený jako obsah pro web – bez odkazů, ve formátu vhodném například pro rubriku Osobnosti Horňácka nebo Folklorní tradice:

Jožka Kubík – Majstr z Hrubé Vrbky a legenda horňácké muziky

Když se řekne Horňácko, mnoha lidem se vybaví tichá krajina pod Bílými Karpaty, zpěvné táhlé písně a cimbálová muzika. Ale skuteční znalci dodají ještě jedno jméno: Jožka Kubík. Tento houslista a primáš z Hrubé Vrbky nebyl jen hudebníkem – byl živoucím symbolem horňácké hudby, mistrem bez školy, autoritou bez titulu. Říkalo se mu „Majstr“ – a to s úctou.

Z Hrubé Vrbky na vrchol folkloru

Jožka Kubík se narodil roku 1907 v Hrubé Vrbce do rodiny romského původu, která měla silnou muzikantskou tradici. Hudbu se neučil v žádné škole – u nich se hudba dědila v rodině. Sluch, paměť, cit a tradice – to bylo všechno, co potřeboval. V mládí hrával s různými vesnickými kapelami, a už jako teenager se stal primášem vlastní hudecké muziky.

Jeho styl byl nezaměnitelný. Táhlé houslové linky, hluboký výraz, smysl pro rytmus i náladu písní – to všechno dohromady utvářelo pravý horňácký zvuk, jaký znal a uznával celý kraj. Hrál se zápalem, ale bez okázalosti. A právě to si na něm lidé cenili.

Inovátor i tradičník

Jožka Kubík byl nejen nositelem tradice, ale i tichým inovátorem. Jako jeden z prvních začlenil do horňácké muziky cimbál – nástroj, který tehdy nebyl na Horňácku zcela běžný. Tím obohatil a prohloubil zvuk svého hudebního projevu, aniž by porušil podstatu lidové písně. Cimbál zůstal od té doby součástí horňáckých muzik.

Nešlo mu však o novoty pro efekt. Vždy stavěl na autentickém podání písní, tak jak je slýchal od starých zpěváků, nebo jak se hrály na svatbách, při dožínkách, pohřbech i hodech. Zachovával náladu, tempo, text i výslovnost. Právě to z něj činí nejen výjimečného muzikanta, ale i dokumentaristu tradice, i když nikdy nezapsal jedinou notu.

Klíčová postava Horňáckých slavností

Když se v roce 1957 poprvé konaly Horňácké slavnosti ve Velké nad Veličkou, byl Jožka Kubík hlavní hudební osobností tohoto zrodu. Se svou muzikou vystoupil v prvních ročnících a nastavil laťku kvality a autenticity, kterou se ostatní snažili následovat. Jeho přítomnost byla vnímána jako záruka pravdivosti – dokud hrál Kubík, slavnosti byly tím, čím měly být.

V dalších letech se stal pravidelným účinkujícím slavností. Nehrál proto, aby se zviditelnil – ale proto, že byl přesvědčen, že hudba má být srdcem společenství.

Učitel bez školy

Kubík nevychovával žáky formálně, ale inspiroval celou generaci muzikantů. Mezi jeho nejvýznamnější následovníky patří Martin Hrbáč, pozdější primáš a hlas horňácké muziky. Jeho styl, intonace a přístup k hudbě jsou přímým odrazem mistrova vlivu. Dnes se Kubíkův vliv odráží i v rodinách Kubíků – například v cimbálové muzice Kubíci, kterou vedou jeho vnuci a pravnuci.

Úcta, která přetrvala

Na Horňácku se říkalo málokomu „Majstr“. Kubík si toto oslovení vysloužil respektem, skromností a umem. Lidé mu vykali – a to i v časech, kdy to nebylo zvykem. Po jeho smrti v roce 1978 mu byla odhalena busta u větrného mlýna v Kuželově, kde se dnes konají závěrečné pořady Horňáckých slavností. Ta busta byla zároveň první veřejnou sochou Roma ve střední Evropě – a připomínkou, že mistrovství nezná hranic ani předsudků.

Kubíkův odkaz dnes

Hudba Jožky Kubíka zní dodnes. V archivech, v nahrávkách, ale hlavně v rukou a hlasech těch, kteří ji dál žijí. Neopakovatelné fráze, vytahovaná smyčcová linka, melancholie v táhlých zpěvech – to vše tvoří kubíkovský styl, který přežívá ve Velké nad Veličkou, v Hrubé Vrbce i na pódiích slavností po celé Moravě.

Jeho odkaz není uzavřený – je otevřený všem, kdo chtějí hudbu chápat jako živý jazyk paměti, radosti a sdílení. A právě v tom je Jožka Kubík víc než legenda. Je součástí horňácké duše.